Merkel, Hollande nebo třeba Federica Mogherini jsou proti dodávce zbraní, naopak USA, pobaltské země nebo Polsko pro dodávky zbraní. Tak by se daly ve zkratce reflektovat výsledky mnichovské bezpečnostní konference. Rozpory jsou samozřejmě také v oblasti rozšiřování či prodlužování sankcí (včetně silného, ale částečně kontroverzního kroku v podobě vyloučení Ruska z mezibankovního systému SWIFT) a celá EU čeká na Řecko, zda pod vedením Syrizy potvrdí nebo vyvrátí svůj proputinovský coming-out.

Podpora Ukrajiny má však nejméně tři další rozměry, na které není vedle rozhovorů o vojenské pomoci tolik upřena pozornost. A protože do jednání, které mezi sebou vedou Merkel, Hollande, Putin nebo Porošenko česká diplomacie zasáhnout příliš nemůže, měli bychom se o tyto rozměry o to více zajímat. 

Prvním a nejdůležitějším z nich je výrazné zintenzivnění humanitární pomoci Ukrajině, což je při současné situaci asi nejméně konfliktní krok. Statisíce vnitřních uprchlíků přežívají v dočasných a často velmi nuzných podmínkách a při nedohlédnutelném konci konfliktu se s každým týdnem jejich situace zhoršuje. Naše nevládky i oficiální pomoc vlády mají s tímto druhem pomoci zkušenosti a pomoci v tomto směru může i kulturní i geografická blízkost. 20 milionů korun, které vláda ČR vydala na humanitární pomoc Ukrajině v roce 2014, je zoufale málo.

Dalším z rozměrů pomoci je zapojení do západní finanční, hospodářské a energetické pomoci Ukrajině, u které se ukazuje, že bude třeba ve výrazně vyšších hodnotách, než ke kterým se EU, USA a další státy zatím odhodlaly. Musíme hledat zdroje, prostřednictvím kterých je možné Ukrajině pomoci k vyšší nezávislosti na Rusku - jak hospodářské, tak energetické. A mluvíme-li o energetické nezávislosti, tak ta se samozřejmě týká i nás. Aktivní přístup k energetické unii a přechodu k obnovitelným zdrojům energie je v našem zájmu i bez války na Ukrajině, ta jej jen činí o mnoho důležitějším a urgentnějším.

A za třetí je to tlak na vnitřní závazek ukrajinské politické elity zavést výrazné strukturální reformy ve prospěch zkvalitnění veřejné správy, vymahatelnosti práva a boji proti korupci ve své zemi. Jinak by totiž zaznívaly oprávněné obavy, že pomoc zmíněná v předchozím odstavci bude jen litím peněz do bezedné zkorumpované díry ovládané oligarchy. Je samozřejmě velmi složité zavádět hluboké reformy v zemi, ve které probíhá regulérní válka, ale Porošenko nemá jinou možnost.

Do této kapitoly patří také externí pomoc Západu při provádění těchto reforem, například v podobě podpory neziskového sektoru nebo předávání zkušeností při prozkoumávání slepých uliček tvorby protikorupční legislativy, s čím může Česká republika také přispět měrou vrchovatou. 

Pokud totiž Česko říká slovy ministra Zaorálka i premiéra Sobotky (nikdo z nich v Mnichově nebyl!), že zastává německý pohled a nepodpoří jakékoli dodávky zbraní na Ukrajinu (ačkoli je tedy otázkou, proč to samé ministerstvo dalo zelenou exportu tanků do Nigérie, válčící s islamistickými teroristy), je nutné jedním dechem dodat, jakým způsobem zvýší Česko svou aktivitu v dalších rozměrech řešení konfliktu. 

V Česku žije přes 120 tisíc Ukrajinců, více jich je už jen v Německu a Itálii. To nám dává mandát, ale i povinnost přispět k řešení situace všemi možnými prostředky. V krátkodobém horizontu je to zejména podpora humanitární pomoci pro uprchlíky z oblasti bojů na východní Ukrajině, které se Ukrajině i pod vlivem další humanitární katastrofy v Sýrii nedostává pozornosti v odpovídajícím rozsahu. Ve střednědobém horizontu je potom třeba výrazně rozšířit program udělování stipendií pro studenty z východní Ukrajiny, kteří nemají možnost díky válečnému konfliktu dokončit studium.

Zcela jistě bychom měli využít naše zkušenosti z podpory nezávislého zpravodajství a podpořit polsko-nizozemskou iniciativu pro vznik objektivního ruskojazyčného zpravodajství v rámci projektu Východního partnerství pod hlavičkou European Endowment for Democracy. 

Tato iniciativa má podpořit nejen ruskojazyčnou populaci Ukrajiny, ale také samotné obyvatele Ruska, protože Putinova vláda systematicky likviduje nezávislou žurnalistiku v zemi a televizní vysílání, které je zdrojem informací pro většinu obyvatel Ruska, je pod jeho vlivem absolutně.

Válka se totiž vede nejen ve městech východní Ukrajiny, ale také všemi prostředky propagandy a o tom, že se Rusům daří i na tomto poli, svědčí množství proputinovského obsahu dostupného v českém jazyce. Jak to potom musí vypadat v samotné ruštině?

Budou to totiž jen konkrétní a hmatatelné kroky, které naše spojence, a zejména pak Ukrajinu samotnou přesvědčí, že stojíme na jejich straně a nejsme dalším z putinovských klínů v evropském postoji proti ruské agresi. A až tento silný postoj české vlády navíc doplní aktivní a jednotný postup v jednání o dalším rozšíření ekonomických sankcí na evropské úrovni, můžeme si říct, že jsme pro mír na Ukrajině udělali co bylo v našich silách. 

 Autor je členem předsednictva Strany zelených.